Příběhy pacientů / Moje nemoc a jak jsem se pustila do boje s ní - Martina Horáková, Praha
Moje nemoc a jak jsem se pustila do boje s ní - Martina Horáková, Praha
1.10.2008
... Dneska už jsem 9 let vegetariánem a jsem tomu moc ráda. Protože strava je prvním předpokladem pro rychlé zlepšování zdraví, další je pravidelné cvičení a postupná změna i postojů ke všemu v životě, co člověka trápí, tíží. Postupně docházím i k nejjemnějším složkám, hlubšímu zkoumáním smyslu života, smyslu mé nemoci, přijímání toho co nelze změnit, a měnit co změnit mohu (v prvé řadě mohu změnit sebe, ne okolí, druhé lidi). ...
Moje nemoc a jak jsem se pustila do boje s ní
Nemohu říci, zda má nemoc je bojem. Možná jsem spíše nalezla a stále nalézám rovnováhu mezi prožíváním plnohodnotného života a mou nemocí bronchiektaziemi.
Údajně, podle posledního kompletního vyšetření v Ostravě, jsem se s bronchiektaziemi již narodila. Od narození jsem byla léčena v Praze, v Motole se zahleněním po porodu (úváděno vdechnutí mateřského mléka), postupně záněty průdušek, zápalem plic, a pak už jen opakovanými záněty průdušek, rýmou, přeléčovaných pravidelně antibiotiky...
Celé dětství jsem tedy prožila v rukou moderní medicíny s léčbou nebo spíš s udržováním chronické bronchitidy v přiměřeném stavu. Někdy v nemocnici, častěji při nemoci doma a v lázních. Možná ale díky tomu, že jsme žili na vesnici, jsem byla uchráněna mnoha zatěžujících faktorů města.
Někdy v 7. třídě základní školy mi začalo docházet čím dál víc, jak je se mnou zacházeno oproti jiným dětem: "Martinko, nesmíš se koupat venku ve studené vodě, ať nenastydneš (Nesměla jsem ani na plavání s dětmi na prvním stupni ZŠ.). Nos pořád čepici, když je chladno (i když ostatní ji dávno nenosili a já musela nosit takovou nevkusnou). Neběhej, ať se nenadýcháš studeného vzduchu. Ve škole velká omezení v tělocviku, nesměla jsem hodně věcí aktivnějších, ani krátký běh (přitom doma, když jsme si se sourozenci hráli, jsem na nic tolik nekoukala, když jsem zrovna měla chuť). Nesmíš Martinko na hory (jak se jezdívalo v 7. třídě se školou) ani pod stan (takže na většinu výletů se školou ne), tam bys onemocněla. Začínala jsem čím dál zřetelněji pociťovat stálá omezení oproti jiným dětem. Už mě to začínalo vadit a objevovaly se u mě první výrazné pocity protestu. Řekla jsem si, že zkusím dělat co jsem doposud měla zakazováno, ať od rodičů nebo doktorů. Dali mi k tomu motivaci lázně, v kterých s námi moc šetrně nezacházeli, oproti předešlým zkušenostem v jiných lázních.
Takže od sedmé třídy základní školy jsem začala - když jsem měla chuť- ve škole běhat na 60 metrů, pomaličku i celý okruh hřiště (část běhu 1500m) a postupnými kroky, jsem se rozhodla i začít jezdit na všechny výlety pod stan apod. Sice jsem při prvním výletu prožila horečky, ale i tu nemoc jsem překonala a neodradilo mě to zkoušet dál. Místo ošklivé čepice na základce jsem si koupila moderní pokrývku hlavy, kterou ráda nosím do dneška, i když není tak zima - už se za to nestydím, když je to zabaleno do vkusu. Postupně jsem začala hledat i cestu přes cvičení, aby mě bavilo (rehabilitační pro mě něco postrádálo a nudilo mě). Přes mnoho systémů jsem se nakonec dostala k pro ně nejideálnějšímu "Systému Jóga v denním životě" od Paramhans svamiho Mahešvaránandy. A postupně jsem začala poznávat nové možnosti, jak vylepšovat svůj zdravotní stav do podoby, která by mi zpříjemnila život. Začala jsem více poznávat účinky správné stravy (nezahleňující, nezatěžující tolik trávení…). Dneska už jsem 9 let vegetariánem a jsem tomu moc ráda. Protože strava je prvním předpokladem pro rychlé zlepšování zdraví, další je pravidelné cvičení a postupná změna i postojů ke všemu v životě, co člověka trápí, tíží. Postupně docházím i k nejjemnějším složkám, hlubšímu zkoumáním smyslu života, smyslu mé nemoci, přijímání toho co nelze změnit, a měnit co změnit mohu (v prvé řadě mohu změnit sebe, ne okolí, druhé lidi).
Je toho hodně pozitivního i negativního o čem bych dnes mohla napsat. Ale nejlepší je pro každého z nás - nemocného (nebo "zdravého", protože už i to jsem schopna vyslovit, že jsem ve skutečnosti docela zdravá, i když mám nějaké problémy se zdravím, ale hodně věcem už umím částečně nebo úplně předejít nebo alespoň přirozeněji pomoci nemoci, ať se zas zklidní. I když mám pořád toho velmi mnoho, na co potřebuji přijít a naučit se s tím zacházet, žít) - vydat se tou svojí cestou, která nám vyhovuje. Každý se ale setkáme nakonec na cestě návratu k přírodě, k naši přirozenosti, a tím k nastolení rovnováhy nás samých se sebou a s okolním světem. Nám chronicky nemocným nemoc určuje tu cestu (a stále nás motivuje neusnout na vavřínech) a pokud se po ní vydáme s cílem zlepšit své zdraví, svůj život, už se tolik pro ni netrápit, tak určitě nalezneme co hledáme. Přeji všem a sobě, aby se nám dařilo nalézat stálou rovnováhu mezi naší nemocí a běžným každodenním životem, který můžeme prožít lépe než si myslíme, ve chvíli, kdy pochopíme.
Martina Horáková, Praha.