Sdružení pacientů s obstrukční plicní nemocí

Příběhy pacientů / Moje trápení jménem CHOPN, Ing. Viktor Bosák, Praha

Moje trápení jménem CHOPN, Ing. Viktor Bosák, Praha 14.9.2008

... To jsem se s obrovskou námahou při těžké dušnosti dostal nejprve do práce a potom za podpírání kolegy k nedaleké, zmíněné plicní lékařce, která se tak brzy stala nadlouho mým dobrým andělem strážným. Paní doktorka mě intenzivní léčbou i za využití denních infuzí akutních zánětů průdušek zbavila a na podzim toho roku poslala do lázní Jeseník. Zde jsem konečně přestal kouřit. Z poučení paní doktorky jsem byl dost vyděšen a považoval jsem také za nemorální to, aby mne stát nákladně léčil a já to kouřením kazil. Konec kouření byl tak definitivní, dnes žiji bez tabáku již více než deset let. ...

Moje trápení jménem CHOPN

   Zkratkou CHOPN je označována chronická obstrukční plicní nemoc, která podle lékařů zahrnuje vleklý zánět průdušek a rozedmu plic. Počet pacientů, kteří v České republice trpí touto zákeřnou chorobou v různém stadiu, představuje v současné době asi 700 tisíc lidí. Jednou z hlavních příčin jejího vzniku je kouření a já jako bývalý dlouholetý kuřák jsem jedním z těchto pacientů.

   Nemoc přicházela pomalu a zpočátku i nepozorovaně. Projevovala se nejprve mírným pokašláváním, později "kuřáckým kašlem" po ránu a zadýcháváním se při těžší fyzické práci či sportu. S přibývajícími léty klesala má odolnost proti různým nachlazením a chřipkám a často jsem dostával akutní záněty průdušek. Skončila doba ranního mytí do půl těla ve sněhu na horách či v ledovém horském potoce. Při nachlazení jsem někdy vyhledal lékařskou pomoc, jindy se léčil sám domácími prostředky. Kouřil jsem dál a v zakouřeném prostředí se pohyboval v zaměstnání, doma i při různých společenských příležitostech v restauračních zařízeních či v kuřárnách divadel apod. Kromě několika let prožitých na horském vzduchu v Krušných horách v Nejdku jsem prožil většinu života ve velkých městech, především v Praze. Od městského smogu si mé plíce odpočinuly jen o víkendech v zimě s lyžemi na horách, v létě v lese na houbách či na řece na kánoi a někdy i o dovolené u moře. Od cigaret však nikoliv. Proti náporu cigaretového kouře a městského smogu na mé týrané dýchací cesty ty občasné závany z oáz čistého vzduchu bohužel nestačily a zdravotní stav se dále zhoršoval. Stále častěji se objevovala dušnost jako silný pocit nedostatku vzduchu, kterého byl přitom okolo mne celý oceán. Byly to stavy "krátkého dechu", který člověku pro běžný pohyb nestačí. To vše se projevovalo především při chůzi do kopce, do schodů a později již i při lehké fyzické práci. Problémy s kašlem a zahleňováním po ránu byly stále častější a silnější, až se staly pravidlem. Dostat se včas a v pořádku ráno do zaměstnání mě stálo stále větší úsilí. Dobré bylo, že při práci v kanceláři na počítači jsem problémy neměl a své pracovní povinnosti jsem zvládal v plném rozsahu.

   O svých potížích jsem řekl naší závodní lékařce. Řekla mi, abych přestal kouřit a bude po potížích. Léky jsem nedostal žádné a na odborné vyšetření poslán nebyl. Snažil jsem se přestat kouřit, ale nedařilo se mi to. Zkoušel jsem to nejprve jen tak silou vůle, později za pomoci dost drahých německých a francouzských medikamentů, nepomáhalo to. Když se mi někdy podařilo snížit počet denně vykouřených cigaret z dvaceti na deset či pět za den a vydržet to i několik měsíců, za nějakou dobu jsem byl zpět na své denní vražedné dávce. Nekouřit se mi podařilo někdy pár dnů či dva tři týdny.Velká škoda byla, když jsem dokázal nekouřit přes půl roku a pak znovu začal. Nikdy to nesmí být "jen ta jedna cigareta". Ta první pak není poslední a kuřácká tragédie začíná znovu. O důvodech, proč musí kuřák kouřit, není třeba široce diskutovat. Kuřák má vždy důvod, proč kouřit musí. Jednou je to moc práce, jindy nedostatek práce, jednou je to radost, podruhé bolest, nejprve strach před zkouškou, potom radost z úspěšně složené zkoušky, jednou stres jindy pohoda atd., atd., to všechno jsou důvody, proč si kuřák musí zapálit. Kuřáci vědí, o čem mluvím. Můj marný boj o nekuřáctví trval několik let. Potom již nepomohlo ani to, že jsem počet denně vykouřených cigaret snížil na pět a později na tři denně. Dechové potíže se prohlubovaly.

   Při jedné společenské příležitosti jsem přišel do styku s plicní lékařkou, která velmi brzy poznala můj špatný stav s dechem a objednala mne na odborné vyšetření. S obavami jsem tam vyrazil. Absolvoval jsem různá odborná vyšetření, z nichž si pamatuji EKG, roentgen plic, odběry krve a moči, a především kontrolu dechu na spirometru. Diagnóza zněla chronická obstrukční nemoc bronchopulmonální, dnes tedy chronická obstrukční plicní nemoc. V té době jsem také během jednoho roku přestál dva silné akutní záněty průdušek. To jsem se s obrovskou námahou při těžké dušnosti dostal nejprve do práce a potom za podpírání kolegy k nedaleké, zmíněné plicní lékařce, která se tak brzy stala nadlouho mým dobrým andělem strážným. Paní doktorka mě intenzivní léčbou i za využití denních infuzí akutních zánětů průdušek zbavila a na podzim toho roku poslala do lázní Jeseník. Zde jsem konečně přestal kouřit. Z poučení paní doktorky jsem byl dost vyděšen a považoval jsem také za nemorální to, aby mne stát nákladně léčil a já to kouřením kazil. Konec kouření byl tak definitivní, dnes žiji bez tabáku již více než deset let.

   V Jeseníku jsem se setkal s výborným přístupem všech zdravotníků k pacientům. Vztah a jednání lékařů, sester i ostatních pracovníků tehdejších státních lázní Jeseník byl příkladný a já na ně rád a s vděčností vzpomínám. Nezapomenu na vynikající péči ošetřující lékařky paní Mudr. Sylvy Opletalové a její akupunkturu, která mi účinně pomáhala zvláště při uvolnění dýchacích cest od hlenů, což jest při této nemoci životně důležité. Bylo to v devadesátých letech minulého století a já od té doby absolvoval léčbu CHOPN na různých místech naší republiky, ale s účinnou léčbou CHOPN pomocí jednoduché akupunktury jsem již nesetkal, a to je škoda. Chronická obstrukční plicní nemoc představuje mj. i trvalé zúžení průdušek pacienta, což právě způsobuje jeho velké trápení s dechem. Můj současný stav CHOPN je označován jako těžké stadium s velmi těžkou ventilační poruchou plic. Při spirometrii se objem mého vydechnutého vzduchu s maximálním úsilím za jednu sekundu pohybuje v rozmezí od 20 do 37 %, porovnáte-li to s výdechem zdravého člověka, který představuje 100 %, není to nic dobrého. Lékařům vděčím za intenzivní medikamentózní léčbu, bez které bych již nemohl existovat. V praxi dnes moje trápení znamená, že se silně zadýchávám i při jednoduchém pohybu a mnoho toho nenachodím.

   Rozhodující pro mou chůzi po venku je počasí. Nemohu chodit venku při teplotách okolo nuly a pod nulou, potíže s dechem mi dělá chůze v dešti, větru a při sychravém počasí. Silnou dušností trpím i při velkých letních vedrech, kdy se musím ukrývat před slunečním svitem, který jsem kdysi jako vodák na řece tolik miloval. S ohledem na ozónovou díru v atmosféře ale také obrazně říkám, že dnes "je to jiné slunce" než to, které známe my starší z našeho mládí. Problémem je pro mne v zimě přechod z teplého do studeného prostředí a naopak. Vydýchávání takové dušnosti trvá dlouhé, předlouhé minuty. Takové stavy se snažím vydýchat "bráničním dýcháním", které mě učili zdravotníci v Jeseníku, v Luhačovicích i v Janově. Důležité je, že to pomáhá, i když jen velmi těžce a pomalu. Nejhorším náporem na dýchací ústrojí je kombinace mrazu a námahy. Tedy chůze v zimě, byť jen do mírného kopce, či nesení tašky s nákupem za mrazu. To je jedna velká hrůza, kdy se při stažených průduškách dusím a nemohu udělat další krok. To jde o život.

Zrádné na naší nemoci je i to, že při prvním pohledu na člověka trpícího CHOPN, který je momentálně v klidu, nic nepoznáte. Vypadá normálně zdravě. Běžně se setkávám s oslovením přátel: "Dobře vypadáš", a přitom to oslovení myslí skutečně upřímně. Při mé chůzi do schodů se pak nestačí divit. Sytý prostě hladovému nevěří! Podle mých zkušeností myslím, že to platí i pro mnohé lékaře, kteří to na svém dechu neprožili. Asi nejlepším přirovnáním a přiblížením naší dušnosti při CHOPN, může být pro zdravého člověka představit si, že by měl při své normální činnosti vystačit s dýcháním přes stéblo. To je ten stav, který zažíváme často my nemocní CHOPN! Téměř neřešitelným problémem je pro mne potřeba dostat se v zimě k lékaři. V mraze nedojdu totiž ani potřebných 250 metrů ke své garáži a pak už vůbec ne zpět domů, stejných 250 metrů do kopce.

   Závěrem bych chtěl říci, že dnes se snažím dodržovat pokyny lékařů, dodržuji medikamentózní léčbu, nekouřím a vyhýbám se zakouřenému prostředí, otužuji se teplou a studenou sprchou, v uplynulých letech jsem absolvoval lázeňskou léčbu v Luhačovicích a provádím pravidelně nacvičená dechová cvičení. Velkou pomocí mi byla léčba v plicní léčebně Janov u Rokycan. Protože chorobné změny na mých plících a průduškách jsou nevratného charakteru, mnoho toho nezlepším. Bohužel. Říká se "pozdě bycha honiti"! Byl bych ale rád, kdyby můj příběh byl poučením pro jiné, kteří si zbytečným kouřením ničí život. Můj bratr, moje žena i synové také přestali kouřit, ale oni to na rozdíl ode mne udělali včas, když ještě neměli žádné dechové potíže. Dnes jsou rádi, a především zdraví, a to je to nejdůležitější! Přeji zdraví a úspěch všem, kteří se do boje s kouřením pustí !

   Ing. Viktor Bosák, Praha.